Občas není život jen procházka růžovým sadem. Přijdou i horší chvíle. A v těchto chvílích začínáme hledat nápovědu, radu, jak dál. Někdy může zaznít i jednoduchá věta, kdekoli a odkohokoli, která nás osloví a my náhle pochopíme.
Je dobré mít po ruce pár jednouchých rad, které nás navedou v době zmatku našich emocí, strachu, smutku a zoufalství tím správným směrem…
Jedna z nich, kterou pronesl jeden mladý majitel půjčovny kanoí na řece Ardeché tak jednoduše, abychom rozuměli jeho francouzštině… Ani nevěděl, že říká návod nejen pro jízdu kanoí, ale pro celý život:
Návod na plavbu na kanoi
Na řece (čti v „životě“) je dobré jít s největším proudem. Když se nestrefíte do toho největšího proudu, počítejte s tím, že přijdou problémy.“ (Pozn.: Ano, nejdeme-li s hlavním proudem, bývají problémy, ale někdy to uvíznutí na mělčině stojí za to.)
„Řeka není vždycky tak klidná jako tady, jsou na ní peřeje, skály a kameny. Reflexem člověka je se snažit skálu nebo kámen odstrčit – rukou nebo pádlem. Nedělejte to. Zlomíte pádlo nebo ruku.“ (Pozn.:Už jste se taky někdy snažili odstrčit v životě skálu? Jaké to bylo?)
„Když už vidíte, že už loď v peřejích neovládáte, zachovejte klid, lehněte si do lodi, ono vás to vždycky někam zanese.“ (Pokud jste nezažili absolutně neovladatelnou loď v peřejích a podobnou životní situaci, pak vás zřejmě ještě čeká, čtěte o to pozorněji.)
„A když už se vyklopíte, nezachraňujete ani loď ani pádlo, SEBE zachraňujte! To ostatní vám vždycky někde vyplave.“ (Někdy zachraňujeme a opatrujeme více majetek než sami sebe a někdo by nás na to měl upozornit.)
„A dbejte na to, abyste měli po celou cestu vždy dobře zapnutou záchrannou vestu, nikdo včetně nejlepších sportovců si nemůže být jist, že ji nebude potřebovat.“ (Pokud jste odložili záchrannou vestu, patrně už nemůžete číst tyto řádky… Přemýšlejte, co je vaší záchrannou vestou, kterou není dobré nikdy v životě odkládat… A máte ji vůbec? Nezapomínejte na ni a neodříkejte se jí, je důležitá!)
A to je všechno. Šťastnou plavbu!
L. Jelínková
Jak najít koníčka, partnera nebo Boha
Už jste někdy něco hledali, po někom a něčem toužili? Po dítěti, partnerovi, po Bohu? Jako malá jsem četla krásný příběh. Pamatuji si jej dodnes, pomáhá mi a dojímá mě stále. Převyprávím jej, snad řekne i něco vám (a doufám, že mi pravděpodobný autor Karel Franta odpustí
Jak Indiánek Cvoček našel svého koníčka
„Když bylo Cvočkovi let akorát, viděl, že všichni z kmene mají svého koně, jen on žádného nemá. Velmi toužil mít aspoň malého koníčka.
Ptal se náčelníka, jak jej může získat. Náčelník Velké Ucho jej trpělivě vyslechl a odpověděl: „Víš, každý si svého koníčka musí najít sám.“
A tak Cvoček šel a hledal. Ale koníček nikde.
Indiánek byl velmi smutný a šel znovu za náčelníkem. Ten pokýval vážně hlavou: „Víš, když chceš najít koníčka, zkus dělat všechno jako on.“
A tak Indiánek šel a říkal si: „Kdybych byl koníčkem, určitě bych se proháněl po pláních.“ Běžel na pláň, ale koníček nikde.
„Kdybych byl koníčkem, určitě bych vyběhl na támhleten kopec, kde je šťavnatá tráva.“ Vyběhl na kopec, strčil nos do trávy, ale koníček nikde.
Bylo horko a Indiánek byl celý unavený. Řekl si: „Kdybych byl koníček, šel bych se napít k potoku.“ Celý uondaný doklopýtal k potoku, ale koníček zase nikde.
Únavou a zoufalstvím se mu začaly kutálet velké slzy po tvářích. „Už asi žádného koníčka nikdy nenajdu,“ pomyslel si. A z toho pláče a únavy nakonec u potoka usnul.
Spal dlouho. Slunce už zapadlo a Indiánek se probudil, když pocítil na tváři něco vlhkého. Otevřel oči. Uviděl nozdry koníčka, který se nad ním skláněl. Jeho koníček! Už dlouho Indiánka hledal. Měl bolavou nožku a tak nemohl běhat ani po pláních ani po kopcích. Potřeboval Indiánkovu pomoc. A tak ne Indiánek koníčka, ale koníček našel svého Indiánka.
Někdy, až nebudete vědět, jak najít koníčka, partnera či Boha, zkuste dělat všechno jako on. Pak možná……. i On najde vás.